Depersonalizace – neviditelná porucha, kterou trpí miliony lidí

http://flic.kr/p/aNmXRr

Každý padesátý z nás je obětí, která se cítí jako by byla robotem. Dokonce i lékaři musí hledat tento termín – depersonalizace – v Google.

Jane Charltonová se probudila jednoho dne v dubnu 2002 s pocitem, že není sama sebou. Tento pocit byl mnohem horší než běžná ranní ospalost – a přetrvával od toho dne celé tři roky.

„Byl to takový pocit, že jakoby vůbec nepatříte do svého těla,“ popisuje Charltonová ve snaze popsat to, co je v podstatě nepopsatelné – příznaky depersonalizační poruchy, stavu, kvůli kterému ztratila značnou část svého života.

„Bylo to nepřetržité, trvalé prožívání jakoby jiného světa,“ vysvětluje. „Zažíváte takový pocit, jako byste v dané chvíli neměli vůbec existovat. Je to prožitek, jako byste sami sebe opustili. Neustále se snažíte nějak uchopit realitu, vrátit stav, který jste měli ještě před několika dny. Včera jsem měla život, dnes nemám nic.“

Depersonalizační porucha (DP) je jedním z nejrozšířenějších, přesto však nejméně diagnostikovaných psychiatrických stavů na světě. Studie jak ve Velké Británii, tak v USA ukazují, že depersonalizační poruchou mohou trpět až 2% populace – tedy každý padesátý člověk.

Lidé trpící DP popisují prožitek kompletního odpojení, jako by svůj život žili jako roboti, nebo pomocí nějakého autopilota. Neprožívají žádné emoce, ani dobré, ani špatné. Postižení typicky udávají, jakoby sledovali svůj život skrz tlusté plexisklo nebo hustou mlhu, nebo jako by se jednalo o hraný film. Jejich těla a jejich prožívání jsou oddělena, končetiny jim již více nepatří, byť s nimi mohou i nadále pohybovat.

„To nejlepší přirovnání, které mě napadlo, bylo, že jsem malým člověkem sedícím v zadní části mé hlavy, s ovládacími prvky, že můžu vidět uvnitř své lebky a i ven přes své očnice,“ uvádí Charltonová.

Pokud jsou studie přesné, pak zhruba stejný počet lidí trpících DP trpí i schizofrenií nebo obsedantně–kompulzivní poruchou. Téměř každý člověk trpící DP popisuje roky plné strachu a frustrující izolace bez stanovení diagnózy. Lidé bezpočtukrát navštěvují své lékaře, kteří o DP často nikdy neslyšeli.

Jane Charltonová (32) to má v úmyslu změnit. Chce zajistit lepší informovat o DP, chce nabídnout lidem léčbu, která pomohla jí. „Trochu se to odlišuje od ostatních poruch, o kterých říkáme, že na ně neexistuje léčba. Základem je vědět, že tato porucha existuje.“

V roce 1999 byla otevřena specializovaná klinika na DP v Londýně. Během prvních šesti let ji navštívilo přes 500 pacientů. Odborníci kliniky však věří, že se jedná pouze o zlomek celkového množství lidí trpících DP, a to zejména těch, kteří si dali práci vyhledat informace o svém stavu na Google, než že by jim to bylo doporučeno jejich lékařem. „Častým bodem obratu, od kterého se pacienti cítí lépe, je zjištění vlastní diagnózy,“ říká Charltonová.

První zmínka o „depersonalizaci“ popisující zaplavující prožitek oddělení, pochází z konce 19. století. Příznaky DP jsou často spojovány se známějšími poruchami, zejména s úzkostnými poruchami a depresí. Prožitky depersonalizace se však mohou vyskytovat i samostatně. Předpokládá se, že bývají spuštěny stavem výrazné úzkosti, jejíž míra překročí určitý limit v mozku. Pak následuje něco jako emoční zhroucení, které se však týká jak pozitivních, tak negativních emocí, jak lásky, tak i nenávisti.

Mnoho lidí ve svém životě prožije nějakou formu přechodné depersonalizace, typicky v obdobích velkého vyčerpání nebo stresu – například při autonehodě, během které není možný ani boj (fight), ani útěk (flight). Také řada „rekreačních drog“ může přispět k depersonalizačním prožitkům. DP však často nemívá tak náhlý začátek a bohužel často ani náhlý konec, jak je tomu u drog.

Jane Charltonová byla úspěšnou studentkou, když se u ní v 18 letech objevila depersonalizace – během jejího prvního ročníku studia na univerzitě. Během jedné párty ve Francii se svým přítelem zkusila sníst jogurt s marihuanou. Prožitky po intoxikaci však přetrvávaly mnohem déle, než by normálně po požití marihuany měly.

Rozvoj DP po požití rekreačních drog není vůbec vzácný a jsou známy případy pravidelných uživatelů, u kterých rovněž velmi dlouho přetrvával stav podobný účinku drogy. (Charltonová před uvedenou epizodou zkusila cannabis pouze jedenkrát.) Dalšími spouštěči DP může být vystavení opakovanému týrání v dětství nebo i jenom jednorázová traumatická událost. Existuje však i řada případů DP bez zjevné příčiny.

Rachel (jméno změněno), 23letá absolventka umělecké školy, říká, že její depersonalizace začala, když jí bylo 18 let a čekala zrovna na výsledky svých zkoušek. Ačkoliv v dětství měla tendence trpět úzkostí, nástup DP byl i pro ni neočekávaně silný a uvrhl ji do „zombie“ stavu. „Věřila jsem, že jsem mrtvá a že vše kolem mě je beznadějné a mrtvé.“

Rachel je dcerou praktického lékaře a i přesto, že její otec s ní soucítil a snažil se zjistit, čím jeho dcera trpí, také si nebyl ze začátku vědom, že by se mohlo jednat o DP. Až potom našel více informací o DP na internetu, což znamenalo přelom v chápání dceřiných potíží. Rachel byla následně schopna se sebou začít pracovat, což ji přivedlo na zmíněnou kliniku do Londýna.

„Úzkost je relativně jasný zážitek, ale tohle vás kompletně rozhodí,“ říká Rachel. „Tak mnoho lidí trpí DP, ale přitom o této poruše nikde nic nenajdete. Můj otec našel jeden článek na internetu na malé webové stránce… bez téhle informace bych byla v koncích.“

Ať už je příčina DP jakákoliv, postižení mají podobné potíže. Mluví shodně o bariérách mezi svým vědomím a životem „tam venku“, o prázdnotě, marnosti, odcizení. Dvě knihy amerického novináře Jeffrey Abugela mají název Feeling Unreal (Cítím se nereálně) a Stranger to Myself (Sám sobě cizincem). Charltonová nezávisle na něm přišla s popisem malého muže sedící uvnitř její hlavy. Byla pak překvapena, když na tento obrázek narazila na Google. Patří mezi jedny z nejzobrazovanějších u tématu DP.

DP se liší od psychózy nebo schizofrenie – lidé s těmito poruchami nikdy nepochybují o své realitě, byť jejich vnímání světa je značně pokřivené. Naproti tomu lidé trpící DP často mluví o tom, že s jejich prožíváním se stalo „jako by“ něco nepatřičného nebo nezvyklého.

Lidé trpící DP také nebudí pozornost ani u svých nejbližších. I přes úplné chybění schopnosti se vcítit, nezaznamenají přátelé ani příbuzní žádnou změnu v chování postiženého. Člověk s DP může jakoby náměsíčně fungovat v běžném denním životě, dokonce může i udržovat blízké vztahy, ale je ochuzen o emoční zážitky, které mají ostatní lidé. Tím spíše se pak postižení cítí odpojeni – od sebe i od okolí.

Právě shodné prožitky lidí trpících DP umožnily odborníkům nejen brát existenci DP a souvisejících potíží vážně, ale umožnily i sestavit seznam příznaků, které se u lidí s DP vyskytují. Tento seznam pak pomáhá jak v diagnostice, tak léčbě DP.

Výzkum příčin DP je sice stále na začátku, ale nějaké výsledky už máme například díky zobrazovacím vyšetřením mozku, vyšetřením odporu kůže nebo vyšetřením srdečního tepu. Psychologové odhalili rozpojení částí mozku odpovídajících za emoční prožitky od částí mozku odpovídajících za racionální myšlení. Během výzkum mohou testované osoby říkat, že cítí úzkost z určitých podnětů, ale tělesné reakce, doprovázející tuto úzkost, chyběly.

„Právě tento nesoulad mezi duševním prožitkem a chybějícím tělesným doprovodem může přispívat k pocitu odcizení se od světa,“ říká Anthony David, profesor kognitivní neuropsychiatrie a zakladatel DP kliniky v Londýně.

Depersonalizace způsobená požitím rekreačních drog pomáhá také leccos odhalit. „Samozřejmě jsou přítomné změny v biochemii, neurotransmiterech, které mohou vést k rozvoji tohoto stavu,“ dodává prof. David.

Některé z léků užívaných pro léčbu úzkostných poruch a epilepsie pomohly v některých případech DP, ale zatím nejsou známy léky, které by pomohly ve všech případech. Profesor David ještě zmínil TMS (transkraniální magnetickou stimulaci) jako jednu z možných metod léčby DP.

V současné době je za nejefektivnější metodu léčby považována mírně upravená KBT (kognitivně–behaviorální psychoterapie), která je v tomto případě zaměřená na prolomení začarovaného kruhu DP. Lidé trpící DP totiž lpí na určitých prožitcích, které se tak mohou zvýraznit, a také se stahují ze společnosti jiných lidí, což zase může zvýraznit prožitek izolace. Příznaky stále přetrvávají, což k nárůstu beznaděje a obav u postižených, což dále může prohlubovat jejich strach.

„Je těžké normálně fungovat a mnohdy to lidé prostě vzdají,“ říká Dr. Elaine Hunterová, vedoucí psycholožka na DP klinice. „Na druhé straně máme nástroje, jak pracovat s obsahem myšlenek. Můžeme pracovat s procesy, můžeme se je snažit přerušit. Můžeme i pracovat s vyhýbáním se.“

Mnoho lidí totiž vyhledává prostředí, ve kterém se jejich příznaky zmenší: většinou daleko od jasných světel a drží se aktivit, které jsou jim známé – vzniká tak návyk samotářského života. Jak Rachel, tak Jane se shodují v tom, jak dlouhá jsou jejich období osamělosti. Jane dokáže trávit hodiny hraním her sama se sebou. Také posunula svá univerzitní studia a místo toho si našla práci v knihkupectví, kde se těšila z monotónního razítkování knih a jejich zarovnávání do polic.

I přes dokončení studia uvádí Rachel, že DP znamená, že se nemůže naplno zapojit do života a lituje času, o který ji dosud porucha připravila. „Vím, že jsem dost schopná a inteligentní, ale také si uvědomuji, že jsem ztratila hodně z posledních pěti let jen nicneděláním a přemýšlením sama pro sebe o tom, jak se cítím. Ztratila jsem prostě hodně času,“ říká.

Ačkoliv se DP většinou objevuje v pozdní pubertě nebo ze začátku dvacátých let věku, je i řada jiných, kterých se DP drží desítky let. Tito lidé již kvůli tomu dávno přestali s pokusy o uvěření a porozumění ze strany okolí. Allen Killick, kterému je 72 let, poprvé zažil DP v roce 1954 a stále si na to živě pamatuje.

„Hrál jsem fotbal ve škole,“ napsal Killick v e-mailu. „Z nějakého důvodu jsem se podíval dolů na své ruce a v mysli mi zaznělo: ‘Nejsou tvoje’. Začal jsem křičet a utíkat pryč v záchvatu obrovského děsu.”

Když bylo Killickovi několik měsíců, zasáhla jejich dům střela V2. Sám Killick byl zachráněn zpod trosek domu až po dvoudenním pátrán. Poté byl psychicky i fyzicky týrán jak rodiči, tak prarodiči, což podle psychologů vedlo k rozvoji poruchy, která stále hraje velkou roli v jeho životě.

Během zmíněných několika desítek let byl několikrát hospitalizován a byla mu i podávána neúčinná medikace, která jej utlumovala. V polovině sedmdesátých let strávil dle svých slov dva roky jako poustevník ve své ložnici. I přesto to všechno se Killick zvládl oženit a mít děti a také vystřídal řadu zaměstnání, když dal na rady psychiatrů, psychologů a svépomocných knih, aby naplno využil normálního stavu mezi epizodami DP.

„Byla období, kdy jsem se cítil lépe, ale ani dnes se ještě necítím úplně sám sebou,“ říká. „Cítím, že jednou z nejtěžších věcí ohledně DP je, že se snažíte předstírat, že jste normální, když jste v kontaktu s druhými lidi a přitom jediné, po čem v tu chvíli toužíte, je ze všech sil utéct pryč. Snažil jsem se to vysvětlit, ale kromě lidí, trpících stejnou poruchou, mi nikdo neporozuměl.“

Odborníci z DP kliniky v Londýně uvádí, že díky pomoci druhé osoby se dají i ty nejtěžší případy depersonalizace zlepšit. Nejde to vždy rychle, ale doufají, že se jim podaří vzdělat další praktické lékaře v zemi alespoň v tom, aby tyto pacienty správě nasměrovali.

Killick napsal: “Posledních 61 let jsem měl permanentní pocit, že neexistuji. Nic, co udělám nebo co si pomyslím, není schopno změnit tento pocit. Chci jen být sám sebou, ať už to znamená cokoliv. Toužím po tom opravdu velmi moc.“

Zdroj: The Guardian

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *