Opravdu hrozí násilí od duševně nemocných?

https://flic.kr/p/7ir4na

24. března 2015 se let číslo 9525 aerolinek Germanwings zřítil ve Francouzských Alpách. Zemřelo všech 144 pasažérů na palubě a šest členů posádky. V následujících dnech po nehodě vyšetřovatelé začali podezřívat pilota letu, Andrease Lubitze, že s letadlem záměrně havaroval. Jakmile vyšlo najevo, že Lubitz se léčil na deprese, objevily se otázky, zda piloti rovněž trpícími depresemi, by vůbec měli možnost pilotovat.

V rámci Time to Change (Čas na změnu) – kampaně, jejímž cílem je skoncovat s diskriminací duševně nemocných – bylo vydáno prohlášení, které žádá veřejnost, aby přestala předpokládat, že všichni lidé trpící depresí by se zachovali stejně jako Lubitz. Statistika, která byla v rámci kampaně zpracována, ukazuje, že tyto předsudky jsou poměrně rozšířené: více než jedna třetina veřejnosti věří, že lidé s duševní poruchou mají násilnické sklony.

Statistiky násilných trestných činů však svědčí o něčem jiném. Jeden z výzkumů ukázal, že pouze 1% obětí násilného trestného činu se domnívá, že pachatel trpěl duševní nemocí. Předpokládá se, že zhruba v 50-70 případech vražd za rok ve Velké Británii hráli roli lidé v té době mající duševní potíže. (Komentář L.P.: Není blíže specifikováno, zda duševně nemocní byli jen pachatelé, nebo i oběti, a také nebyly definovány „duševní potíže“, kam by to mohla spadat i závislost na alkoholu a drogách). Tito pachatelé však představují jen zlomek z celkem asi sedmi milionů lidí žijících ve Velké Británii a majících duševní poruchu.

Takže u lidí trpících duševní poruchou je velmi nízká pravděpodobnost, že spáchají vraždu. Jak je tomu ale u každodenního násilí? Jednou z nejcitovanějších studií je MacArthur Violence Risk Assessment Study, která byla provedena v roce 1998 v USA. Každých 10 týdnů byl zkoumán stav více než 1000 lidí, kteří byli během posledního roku propuštěni z psychiatrické hospitalizace. Jejich stav byl srovnáván s lidmi žijícími v jejich sousedství, kteří hospitalizováni nebyli. Obecně řečeno, nebyl nalezen žádný rozdíl mezi těmito dvěma skupinami co do násilí, které spáchaly. Jak propuštění, tak jejich sousedé měli tendence chovat se násilně v případě, kdy byli pod vlivem návykových látek. Rozdíl byl v tom, že pacienti propuštění z hospitalizace měli větší sklon k užívání těchto substancí. Nicméně samotná diagnóza duševní poruchy nevedla k většímu násilí.

Existují diagnózy, které jsou v očích veřejnosti více spojovány s rizikem násilného chování. Například psychózy. Ale opět i zde platí, že lidé s psychózou nejsou o nic víc nebezpeční než ostatní. Jsou případy, kdy lidé trpící psychózou věří, že nějaké vnější síly kontrolují jejich mysl, a i když se objevily studie, podle kterých tento stav může zvyšovat riziko násilí, MacArthur Violence Risk Assessment Study opět prokazuje, že riziko vyšší není.

Pokud tedy neexistuje spojení mezi duševní poruchou a násilím, jak to, že mezi vězni se nachází větší počet osob s duševní poruchou než v běžné populaci? Zde hraje roli více faktorů. Deprivace ve vězení může lidi přivést ke spáchání zločinu a stejně tak u nich zvýšit riziko rozvoje duševních potíží, takže tyto faktory se nedají jednoduše oddělit. Výzkumníci zde však zdůrazňují, že tato fakta nedokazují, že by to byly právě duševní potíže, které vedly ke spáchání trestných činů.

Opět i ve vězení hraje roli zneužívání drog. Výzkum z roku 1988 ukazuje, že lidé s diagnózou závislosti na alkoholu nebo drogách měli vyšší pravděpodobnost uvěznění.

Pokud tedy duševně nemocní lidé nepředstavují riziko pro své sousedy, představují nějaké riziko pro personál na uzavřených psychiatrických odděleních? V USA bylo odhadováno, že 40-50% začínajících lékařů během prvních čtyř let praxe na psychiatrii bude napadeno pacientem.

Zajímavý výzkum provedený ve Velké Británii odhalil, že k těmto napadením samozřejmě dochází, ale typicky ne „z čista jasna“. V následujících třech dnech po incidentu vždy výzkumníci promluvili jak s personálem, tak s pacienty, a zjistili, že ve většině případů došlo k násilí proto, že personál požadoval po pacientovi udělat něco, co dotyčný nechtěl. Spouštěčem agresivního chování tak nemusela být vždy duševní nemoc, jako spíše frustrace a nemožnost se svobodně rozhodnout. Výzkum také ukázal, že bez spouštěčů se agresivně chovala pouze menší část pacientů. Je otázkou, jak by na nedobrovolnou hospitalizaci ve frustrujícím prostředí reagovaly zdravé osoby.

Úspěšné pokusy, pomocí kterých bylo redukováno násilné chování lidí, svědčí proto, že násilí není nevyhnutelným projevem duševní nemoci. Své dělá také okolní prostředí. Jedna ze studií zaregistrovala větší míru násilí, pokud bylo okolí hlučné a nepříjemné. Násilné incidenty jsou mnohem častější večer a brzy ráno, takže by bylo vhodné zajistit dostatek personálu právě v tyto časy, aby se mohli lépe věnovat pacientům.

Zajímavá dánská studie srovnávala tři psychiatrická oddělení. Na prvním probíhaly intervence, zatímco na dvou zbývajících pouze běžná péče. Všem pacientům na prvním oddělení byly poskytnuty detailní informace o tom, jaký je řád, proč jsou dveře zamčené, kdy mohou z hospitalizace odejít, kdy se mění ve směnách personál a jakým způsobem mohou požádat o pohovor s psychiatrem. Účelem bylo co nejvíce redukovat možné zdroje frustrace a nejistoty. Výzkumníci zjistili, že tento přístup vedl k poklesu násilných incidentů na prvním oddělení. Zajímavým důsledkem však bylo, že i na zbývajících dvou odděleních došlo k poklesu počtu incidentů. Autoři z toho vyvozují, že i prosté zaznamenávání a sledování incidentů může vést ke změně – v tomto případě možná byl personál motivován, aby se snažil vyhnout rizikovým situacím.

Komentář: Problematice násilí u duševně nemocných se věnuje řada studií. Napříč všemi však vychází zhruba to, co je uvedeno v tomto článku – tedy, že duševně nemocní nejsou více agresivní než zbylá populace. Můžeme vycházet už jen z prosté četnosti jednotlivých diagnóz – nejčastější jsou depresivní a úzkostné poruchy. Lidé jimi trpící mají dost problémů sami se sebou, natož aby ještě někoho napadli. Jinak je tomu u poruch osobnosti (psychopatie), ale u nich je na hraně, zda se jedná o duševní poruchy nebo prostě o špatně vychované jedince bez empatie vůči ostatním. Pokud jde o psychiatrické léčebny a nemocnice, pak obor zvaný sociální psychiatrie v jednom ze svých principů uvádí, že samotné prostředí uzavřených psychiatrických oddělení nepřirozeně rozděluje pacienty (podle pohlaví, diagnóz), čímž v lidech přispívá k vyvolání patologických stavů a tím i chování – které jsou následně hodnoceny jako projevy duševní nemoci.

Zdroj: BBC Future