Delirium je život ohrožujícím stavem, který vzniká na základě poškození mozku. Může vzniknout v jakémkoliv věku. Častěji se s ním však setkáváme u osob starších 60 let zejména hospitalizovaných na JIP po velkých operacích, úrazech, cévních mozkových příhodách apod.
Příčinami vzniku mohou být všechny stavy, které poškozují mozek. K poškození může dojít přímo – jedná se například nádory, úrazy, infekce, cévní onemocnění a demence. A nebo se může jednat o závažné tělesné onemocnění, které se projevují i na funkci mozku – kardiovaskulární a respirační onemocnění, metabolické choroby (iontový rozvrat, hypoglykémie, jaterní selhání…), anémie, intoxikace organismu (drogami, léky) apod. Delirium se může rozvinout i jako následek náhlého vysazení alkoholu při závislosti na něm. Označuje se jako delirum tremens, protože je přítomen třes (latinsky tremor).
Klinický obraz: delirum se rozvíjí poměrně rychle, během 2-3 dnů. Může být přítomna úzkost s neklidem. Je porucha pozornosti – pacient například nesvede jednoduché početní úlohy vyžadující soustředění. Objevují se poruchy spánku, noční můry, které postupně přechází do bdění a nemocný nemůže rozlišit mezi nimi a realitou. Nejprve se objevuje zmatenost večer a v noci, postupně se rozšiřuje i přes den. Dochází k dezorientaci – pacient neví, kde je, jaké je datum, kolik má roků. Objevují se halucinace všech smyslů, často zrakové. Typickým příkladem je, že pacientovi ukážeme prázdný list a necháme ho přečíst, co je na něm napsané. Dotyčný skutečně čte text, který halucinuje. Jsou samozřejmě přítomny poruchy chování, často neklid. Je nestálá nálada, přítomna je úzkost. U deliria tremens se kromě třesu objevují i halucinace malých černobílých zvířat (typicky uváděné bílé myšky nejsou tak typické).
Podle aktivity dělíme delirium na tři typy:
- furibundní – s intenzivním motorickým neklidem
- blandní – bez neklidu
- musitující – na základě halucinací vykonává pacient drobné automatické pohyby („čistí“ přikrývku apod.)
Dále můžeme delirium dělit na hyperaktivní a hypoaktivní. Hyperaktivní je charakteristické neklidem, takže je patrné na první pohled. Hypoaktivní je v určitém smyslu zrádnější, protože pacient je při něm sice dezorientovaný a deliruje, avšak není neklidný. Proto tyto případy často uniknou pozornosti personálu, i když jsou stejně nebezpečné.
Delirum trvá do té doby, dokud je přítomno poškození mozku. Může se tedy jednat o dny až měsíce (například při inoperabilních nádorech). Ve většině případů delirium díky léčbě odezní. Dotyčný si na něj a na své chování nepamatuje, hovoříme o úplné nebo ostrůvkovité amnézii.
Od čeho je nutné delirum odlišit. V podstatě od všech ostatních případů zmatenosti – tedy od psychóz, intoxikací drogami, také od zmatenosti u demence. Na druhé straně se často setkáváme s deliriem u demence, protože mozek je demencí sám o sobě oslaben.
Vyšetření při deliriu. Vycházíme z toho, že příčinou je tělesné poškození mozku. Důležité jsou tedy základní biochemické odběry, také toxikologické vyšetření. Samozřejmostí je RTG srdce a plic (může odhalit zápal plic), EKG (může odhalit infarkt). Dále EEG (může odhalit nádor), CT nebo MRI mozku. Také lumbální punkce (může odhalit infekci mozku).
Terapie
V prvé řadě je nutné deliriu předcházet. Dále je nutné řešit tělesnou příčinu. Pak upravit režim – aby byla v noci tma a ve dne světlo – pomáháme navodit přirozené střídání světla a tmy a tak pacienta kotvíme v realitě. Teprve potom může přijít ke slovu farmakoterapie. Ta však pouze ovlivňuje příznaky, nikoliv základní vyvolávající příčinu. Používáme zde hlavně antipsychotika – jak první generaci (haloperidol), tak i novější antipsychotika druhé generace – tiaprid, risperidon. U deliriua tremens může dobře zabrat diazepam ve vysokých dávkách (avšak pozor na útlum dechového centra), popř. clomethiazol.
