Tyto poruchy představují reakce na těžký stres, a to v různém časovém odstupu od vyvolávající události. Řadíme sem akutní reakci na stres, poruchu přizpůsobení a posttraumatickou stresovou poruchu.
Akutní reakce na stres
je tím stavem, který se laicky označuje jako „šok“. Reakce se může rozvinout v návaznosti na prožitek stresující nebo traumatizující události – dopravní nehoda, úmrtí blízké osoby, náhlé partnerské, rodinné nebo finanční potíže apod.
Akutní reakce se obvykle vyznačuje počátečním „ustrnutím“, kdy se postižený jeví dezorientovaný, nedokáže se soustředit, rozhodovat, jeho vnímání je zúženo. Následně se může rozvinout další stažení anebo naopak hyperaktivita, neklid, depresivní nálada, beznaději, úzkost – tyto příznaky jsou často měnlivé nebo smíšené a žádný z nich nepřetrvává dlouho. Setkat se můžeme i s tzv. disociativním stuporem. To je psychogenně podmíněný stav strnulosti, kdy je dotyčný paralyzován a neschopen pohybu ani řeči.
Často se v tomto období rozvíjí porucha paměti, kdy si dotyčný není s to vybavit, co a jak se přesně dělo. To komplikuje případné pozdější policejní nebo soudní řízení, kdy postižený není schopen poskytnout kvalitní informace o události, které byl přímo účasten. Akutní reakce na stres odeznívá většinou do několika hodin, maximálně dnů po skončení vyvolávající situace. Pokud není akutní reakce dostatečně zpracována, může dojít následně k rozvoji posttraumatické stresové poruchy.
Základem je zde správné provedení krizové intervence a překonání stresové události bez dalších následků. Většinou platí, že čím lépe dotyčný situaci vědomě zpracovává (tj. s minimálním strnulostí, vyvedením z míry apod.), tím méně pak bude mít následků. Je otázkou do jaké míry pomáhají benzodiazepiny. Tím, že utlumují, na jedné straně umožňují zvládnout situaci v klidu, zároveň však mohou komplikovat případné odžití situace (abreakci).
Porucha přizpůsobení
je charakterizována příznaky rozvíjejícími se v průběhu jednoho měsíce od prožití významné životní změny (ztráta zaměstnání, ztráta milované osoby…) a trvajícími maximálně šest (v některých případech však i více) měsíců. Příznaky většinou zahrnují depresivní náladu a další depresivní příznaky (ztrátu chuti k jídlu, nedostatek energie, potíže se spánkem, narušené soustředění, nezájem, sebevražedné myšlenky atd.), dále pak obavy a úzkosti. V podstatě mohou být přítomny příznaky jakékoliv poruchy nálady nebo jakékoliv stresem vyvolané neurotické poruchy. Důležité také je, že tyto příznaky narušují sociální fungování dotyčného – tedy fungování ve vztazích.
Je důležité odlišit poruchu přizpůsobení od deprese. Většinou tomu napomáhá fakt, že u poruchy přizpůsobení můžeme vysledovat závažnou událost, po které došlo k rozvoji příznaků. Trvají-li však příznaky v nezměněné podobě delší dobu, je možné uvažovat i o diagnóze deprese.
Důležitý je průběh poruchy u mladých lidí. Zde často porucha přizpůsobení předchází rozvoji jiné, závažnější poruchy – schizofrenie, deprese, bipolární afektivní poruchy, závislosti na návykových látkách apod.
Terapie: základem je podpůrná psychoterapie. Dále si můžeme pomoci moderními antidepresivy (SSRI, SNRI, NaSSa, SARI) a případně i benzodiazepiny.
