Panická porucha patří mezi časté a přitom poměrně závažné poruchy. Hlavní projevem jsou záchvaty výrazné úzkosti (tzv. panické záchvaty neboli ataky), které nejsou spojeny se žádnou konkrétní situací a nelze jej předvídat – přichází nečekaně. Tím se liší od fobií, když záchvat úzkosti je vyvolán konkrétním podnětem.
Záchvat úzkosti trvá většinou do půl hodiny a vyznačuje se intenzivním strachem o život nebo strachem, že se přihodí něco hrozného. Časté jsou i tělesné příznaky – svírání až bolest na hrudi, třes, problém s dýcháním, nevolnost, závratě, mohou být pocity depersonalizace a derealizace. Příznaky připomínají příznaky infarktu, není proto divu, že si dotyčný často volá rychlou záchrannou pomoc. Pokud je odvezen do nemocnice, pak je infarkt záhy vyloučen. Zážitek záchvatu je ovšem do takové míry nepříjemný, že vede k rozvoji anticipační úzkosti, tj. strachu z dalšího záchvatu. Tento strach brání vzdálit se z bezpečného prostředí a nutí dotyčného vyhýbat se otevřeným prostranstvím nebo prostředím s velkým množstvím lidí – má obavy, že by i zde mohlo dojít ke vzniku záchvatu. Tím se může rozvinout nadměrný strach z otevřených prostor – agorafobie.
Panická porucha se objevuje dvakrát častěji u žen než u mužů. Nejčastěji se objeví mezi 15. a 25. rokem a 45. až 55. rokem. Závažnost panické poruchy spočívá právě v nečekanosti záchvatů, které pacienta výrazně omezují v každodenním fungování. Pokud není panická porucha adekvátně léčena, přetrvává dlouhodobě asi u čtyřiceti procent pacientů. Riziko sebevraždy je vysoké – sedm procent (u deprese je pouze o půl procenta vyšší!). Opakované záchvaty mají vliv také na náladu, která se zhoršuje. Pokud dotyčný trpí zároveň panickou poruchou a depresí, pak se míra sebevražednosti zvyšuje až na dvacet procent!
Existuje řada teorií vzniku panické poruchy. Například dle psychoanalýzy může být příčinou ztráta rodiče v dětství. KBT vnímá panickou poruchu jako naučené chování. My se v praxi s touto poruchou nejčastěji setkáváme jako s následkem dlouhodobého stresu. Typickým pacientem trpícím panickou poruchou je „silný” pacient, který si nemůže dovolit dát najevo vyčerpání, protože musí udržovat v chodu firmu, rodinu apod. Někdy se může panická porucha rozvinout až po odeznění stresu. Tedy dotyčný například přijde o zaměstnání, rozvede se s ním manželka, do toho musí splácet hypotéku. Situaci s velkým vypětím zvládne a jakmile si může „vydechnout”, objeví se „z ničeho nic” záchvaty strachu nebo třeba jen tělesné příznaky, jako bušení srdce, slabost v nohou včetně pádů, závratě, výrazné bolesti hlavy apod.
Léčba
V prvé řadě je nutné vyloučit tělesnou příčinu potíží. To znamená například srdeční infarkt, plicní embolii – u nich je často nevolnost, tíseň na hrudi, bušení srdce. Dále také je nutné vyloučit například zvýšenou funkci štítné žlázy.
U lehké panické poruchy začínáme s psychoterapií nebo nasazujeme antidepresiva (SSRI, SNRI). U těžké poruchy tyto dva přístupy kombinujeme. Do doby, než zaberou antidepresiva (v průběhu několika týdnů), si můžeme vypomoci benzodiazepiny (Xanax, Neurol apod.). Ty dobře ovlivňují zejména tělesné příznaky úzkosti. Jejich nevýhodou je však únava, nesoustředěnost, riziko závislosti. Pokud nasazujeme antidepresiva, doporučuje se je podávat první dva týdny v polovičních dávkách
K odeznění příznaků by při vhodně zvolené léčbě mělo dojít do 12 týdnů. Někdy je potřeba vyzkoušet více léků a psychoterapeutických přístupů. Pokud tedy dosáhneme vymizení příznaků, pak by léčba měla pokračovat ještě 12 až 18 měsíců a až poté je možné začít pomalu antidepresiva vysazovat.
