Okamžik, kdy jsem se začal bát pavouků, a moment, kdy tento strach zmizel, si pamatuji velmi jasně. První mezník je jednoduchý: když jsem chodil na základní školu, trávil jsem čas s kamarádem na chalupě jeho rodičů u Huronského jezera. Jednou jsem při hře na honěnou vběhl čelem přímo do pavučiny nastražené v rámu dveří, do jejíhož středu se uvelebil obrovský, chlupatý, černý pavouk. Vyděsilo mě to.
Druhý zážitek je proti veškerému očekávání. Někdy v roce 2007 jsem ležel u kolejiště, když v tom jsem na kotníku ucítil slabé bodání nebo snad škrábání. Nevěnoval jsem tomu pozornost, dokud jsem se příštího rána neprobudil se zvláštním černým svědivým výrůstkem na kotníku. Do dalšího dne se téměř nic nedělo, pak mi ale chodidlo začalo otékat, svědit a z místa pomalu vytékal hnis. Brzy nato se má noha od holeně dolů proměnila v napůl splasklý balón vylučující hnis. Cítil jsem, že nateklý kotník mi začíná ochabovat.
Kousl mě asi koutník jedovatý. Bylo to drsné, ale antibiotika si s infekcí poradila velmi rychle. Ve skutečnosti jsem tedy hypotetický strach prožil velmi hmatatelně, čímž se tento můj hypotetický strach prakticky anuloval. Přestože mi zmíněný zážitek pomohl porozumět mému strachu, raději bych jej už znovu neprožil. Přestal jsem pavouky vnímat jako děsivá, abstraktní monstra – jsou prostě jen dalšími živými tvory.
Dokážu tedy porozumět fobii z pavouků, ale zároveň chápu, že existuje něco, jako je objektivnější povědomí o pavoucích. Rozdíl mezi těmito dvěma stavy – mezi iracionálním strachem a běžným vnímáním pavouka je – dle pojednání v Biological Psychology – ten, že lidé s iracionálním strachem pavouky vnímají jako mnohem větší, než ve skutečnosti jsou. V extrémních případech jim mohou připadat větší než motýli.
,,Představte si, že zatímco čtete tento text, připlazí se vám na stůl pavouk,“ píše se v textu. ,,Ten vám může připadat jako malinký a neškodný, ale vašemu kolegovi arachnofobikovi se bude zdát obrovský a děsivý. Díky takovým situacím je potvrzeno, že existují individuální rozdíly v posuzování rozměrů a nepříjemných podnětů. Také však vyvolávají otázku, zda slova ,,obrovský“ a ,,děsivý“ představují něco více než řečnický obrat.
V textu jsou popsány dva pokusy, z nichž první je vcelku jasný. Vezměte skupinku lidí, z nichž někteří považují svůj strach z pavouků za fobii a jiní ne. Pak jim ukažte obrázky pavouků, ale i jiných tvorů, například motýlů. Ti, jež pavouci velmi děsili, budou tyto tvory považovat za mnohem větší, než ve skutečnosti jsou. Totožný výsledek potvrdily i předchozí výzkumy zaměřené kromě arachnofobie i na další fobie, například ze svastiky, strach z výšek nebo hadů.
Druhý experiment pracoval s lidmi s arachnofobií, kterým byla ukázána místo pavouka vosa. Ta je evidentně negativně vnímaným tvorem, avšak participanti výzkumu vůči ní strach nepociťovali. Má obecně vnímaná negativita ve vztahu k vose stejný efekt? Ne. Vosy totiž byly vnímány co do velikosti srovnatelně s jejich skutečnými rozměry. Lze tedy usoudit, že zkreslení velikosti lidmi trpícími fobií se neprolíná s percepčním výkladem každodenních negativních věcí.
Nejsem si jistý, zda tato studie přináší něco zcela převratného. Souvislost mezi fobií a zkresleným vnímáním reality však zůstává zajímavým tématem. Naše emoce a obsese nás totiž matou. A to je součástí celé záhady – můj svět je odlišný od toho vašeho, který se zase liší od světa někoho jiného. V průměru se shodneme, a to je obvykle dobré. Když však naše vnímání zdivočí, stejně jako v případě dysmorfie těla u anorexie a bulimie, výsledky mohou být poněkud mizerné.
Zdroj: motherboard.vice.com
Překlad: Petra Stočková
