Přestože antidepresiva, konkrétně SSRI, nemusí být vhodnými léky pro každého. Mně přinesly úlevu ve chvíli, kdy byl můj život ovládán úzkostí. Připadá mi to jako hřejivá souhra. Tenkrát jsem o samotě seděla v obývacím pokoji. Rodiče už šli spát, ale já si ještě chtěla poslechnout koupené CD. Zhasla jsem světla, abych se ponořila do té atmosféry, což samo o sobě bylo zvláštní. Když trpíte úzkostí, může ponoření se do vlastních pocitů působit jako špatný nápad – vaše ochranná slupka je tak tenká, že by ji cokoli mohlo poničit a ovládnout vás, ať už se jedná o melodii písně, o vůni či náladu. Já jsem však zariskovala. Místo strachu – tlukotu srdce a ochromujícího strachu, který jsem zažívala v předchozích letech – přišlo něco jiného. Strach ustoupil a já jsem se mohla oddat novým pocitům. Něco uvnitř mi říkalo: ,,Můžeš se otevřít.“
Ale souběžně s tím se objevilo i něco kladného, příval bezpečí. Hřejivá souhra. Nemělo to co dělat s hudbou, kterou jsem poslouchala, bylo to něco mnohem prvotnějšího. Posadila jsem se a celý svět se zatočil, aniž by se dostavil známý příslib nebezpečí. Všude se usadil klid. Už jsem nemusela mít na starost celou existenci, bylo to, jako by mě nějaká nadlidská opatrnost dokázala před nebezpečím ochránit.
Přibližně dva týdny jsem užívala antidepresiva, konkrétně selektivní inhibitor zpětného vychytávání serotoninu (SSRI). Měla jsem z těch léků určité obavy, dočetla jsem se totiž, že mohou způsobit žaludeční nevolnost – obavy z dostavení žaludečních problémů byly totiž jedním z urputných příznaků mé úzkosti. Tato nevolnost mě skutečně postihla po jednom či dvou dnech užívání léků a doprovázely ji pocity rezignace. Napadlo mě: ,,Kdybych se pozvracela, no dobře, na to by můj žaludek zareagoval asi špatně. Ale co horšího se může stát?“ Pořád jsem se cítila znepokojeně, pochopitelně kvůli tomu, že léčba nezafunguje a že budu navždy uvězněná v tomto stavu, což pro mě byla naprosto nesnesitelná představa. Muselo to zabrat.
Objevily se jisté známky brzkého zlepšení. Najednou jsem zjistila, že se dokážu najíst. Chtěla jsem jíst. Vešla jsem do cukrárny a koupila si karamelovou sušenku. Posledních 12 měsíců totiž každé jídlo, které jsem snědla, bylo kvůli mé úzkosti rychle pohlceno, nervozita měla tou dobou až děsivý vliv na můj žaludek. Vždy jsem si pomyslela: ,,Hlavně to dostaň dolů, než začneš myslet na něco, z čeho se ti udělá špatně.“ Hubla jsem. Později jsem našla svoji fotku z té doby – s předstíraným úsměvem na rtech jsem byla obklopená přáteli. Má vyhublost bila do očí. Jak je možné, že si toho nikdo nevšiml?!
Odvedla jsem dobrou práci, co se týče skrývání mých problémů. Opravdu perfektní práci. Mým hlavním zájmem v té době byly zdroje mých starostí (zabíhat do nich by bylo příliš složité a nudné) a také snaha zatajit před ostatními, že se trápím. Pardon, že jsem vyděšená, posedlá, mučená… Ne že bych to celé chtěla dramatizovat. Ale posláním úzkosti je vyhrotit to, čemu ostatní lidé nevěnují sebemenší pozornost. Řeknou si: ,,Hmm, to je nepříjemné, znervózňuje mě to, ale není to konec světa, no ne?“ Ne. Ve skutečnosti to může znamenat konec světa. Konec mého světa rozhodně.
,,Měli bychom být opatrní,“ varoval mě lékař a má matka (tou dobou mi bylo teprve 18 let). V souvislosti s tím lékař zmínil vliv antidepresiv na můj mozek a před zkouškovým mi předepsal propranolol, lék, který tlumí účinky adrenalinu. Lék částečně zabral, dokázal zabránit té ráně, která mě udeřila vždy při pouhé představě oné situace – stojím v posluchárně, nervozitou zvracím, propadám a pravděpodobně mě vyhodí z univerzity. Přesto mě lék nedokázal uklidnit, pořád mě doprovázely pocity beznaděje.
Pocity beznaděje mě neopustily ani po dokončení mých zkoušek. Obavy, že můj stav nebyl pouze reakcí na okolnosti, které mě doprovázely, ale že jsem se ocitla zaseknutá v nějaké slepé uličce, se zdály být opodstatněné. A tak jsem se klikatou cestičkou dostala zpět k lékaři a k lékům SSRI, a snažila samu sebe uklidnit, že když to nezafunguje, vždy jsou k dispozici jiné, silnější léky, že je také možnost využít elektrokonvulzivní terapii (elektrošoky). Objevily se však jisté známky toho, že by se přece jen mohlo něco změnit. Bylo mi jedno, že se cítím špatně. Dalšími změnami bylo jídlo, ta noc v obývacím pokoji. A nakonec pocit, že jsem už nebyla ničím pronásledovaná.
Fungovalo to. Děkuji Bohu za to, že žiji v době, kdy jsou k dispozici účinné léky k léčbě psychiatrických obtíží. A vy byste měli být také vděční. Nevěřím příběhům, které informují o tom, že tyto léky nejsou o moc účinnější než placebo. Ony jsou účinné a dokáží nastolit rovnováhu a vyrovnanost, což potvrzuje nejen má zkušenost, ale i zkušenosti milionů jiných pacientů. Tyto léky mají pochopitelně i vedlejší účinky, s některými nemocemi se vypořádávají lépe a s jinými hůře, protože hledání vhodných léků a jejich dávkování se může zdát jako dlouhý boj a vaše provázanost s nimi jako dlouholetý vztah. Ale jděte do toho. Jinou možností je žít ve světě bez pocitu úlevy, bez hřejivé souhry. A to není ten svět, který si pro sebe přeji.
Anonymní příspěvek
Zdroj: theguardian.com
Překlad: Petra Stočková
