Dle nové knihy nevěnují psychiatři pozornost důkazům o škodlivosti léčby využitím antipsychotik.
Na Bradfordské psychiatrické klinice se muž jménem Christian hrbil v křesle. Evidentně byl pouze částečně při vědomí, polomrtvý. Téměř nemluvil, byl ponechán o samotě. Christianovi byla diagnostikována schizofrenie, před dvěma dny pod vlivem paranoie uhodil mého kolegu v centru sociálních služeb. Následkem toho byl tento muž oddělen od ostatních a byla mu nařízena léčba antipsychotiky.
Většina lidí by Christiana popsala jako úplnou trosku. Poradenský úřad nařizující léčbu, the National Institute of Health and Clinical Excellence v Nice, by však tvrdil, že léčba pomocí antipsychotik Christiana úspěšně ,,zklidnila“, což napomůže následné léčbě jeho skrytého psychiatrického stavu.
Antipsychotika typu Clozapine, Olazapine, Risperidone a Seroquel jsou ,,předběžnou přípravou“ pro psychózu, především pro schizofrenii. Ve skutečnosti je totiž užívá 98–100 % pacientů, kterým je diagnostikovaná schizofrenie a kteří jsou umístění v léčebnách – a 90 % z nich žije v komunitě. Postup pro léčbu schizofrenie dle Nice uvádí, že je ,,účinnost antipsychotik vcelku dobře prokázána.“
Podobnou míru účinnosti vykazovaly při léčbě deprese i léky Prozac a další léky SSRI.
Joanna Moncrieffová, londýnská psychiatrička, se podobně pokouší vyvrátit mýtus týkající se antipsychotik. Přestože se jí již dříve podařilo upozornit na neúčinnost antidepresiv, je její výzkum o to více šokující. Joanna tvrdí, že antipsychotika nejenže nepůsobí dlouhodobě, ale mimo jiné poškozují mozek – to je jeden z faktů, který je fatálně přehlížen. Chemický koktejl několika vedlejších účinků navíc téměř ztrojnásobuje riziko předčasné smrti pacientů.
Moncrieffová útočí na svůj obor, psychiatrii, tvrdíc, že právě v případě psychiatrie je není věnována pozornost nepříznivým projevům antipsychotik. Ve své knize The Myth of the Chemical Cure uvádí, že je psychiatrie vinna značným vědeckým selháním.
Autorka knihy zkoumala desítky klinických případů. Píše, že jakmile se placebo a vedlejší účinky léků podílejí na léčbě, neexistuje konkrétní důkaz pro dlouhodobou nefunkčnost antipsychotik. To je značně odlišná interpretace analýz a pokusů, které provedlo Nice. Moncrieffová si je však svým výzkumem jistá a své důkazy považuje za platné.
Centrem zájmu neshod s psychiatrií v průběhu let bylo její použití léků (především antipsychotik) k léčbě strádání. Jsou takové léky skutečně zaměřeny na boj proti psychiatrickým onemocněním? Nebo jsou jen chemickou ochranou – společensky užitečným omezením paranoidních, úzkostlivých, bizarních a divných pacientů připomínajících zombie?
V průběhu času byly jakékoli názory odpůrců antipsychotik opomíjeny. Nové studie tedy reagují tvrzením, že antipsychotika nemají dlouhodobý účinek. Americká studie z minulého roku v Journal of Nervous and Mental Dissease uvedla, že schizofrenici neužívající antipsychotika mají větší šanci na zotavení se oproti pacientům užívajícím tyto léky. Studie byla provedena na 145 pacientech a z výsledků plyne, že po 15 letech léčby bylo 65 % pacientů užívajících antipsychotika psychotických, naproti tomu bylo psychotických pouze 28 % těch, kteří léky neužívali. Vskutku šokující zjištění, že? A kde byly ony argumenty médií hlavního proudu o průlomu v léčbě schizofrenie? Nebylo po nich ani slechu.
Moncrieffová dále uvádí, že se psychiatrické nastavení podpořené farmaceutickým průmyslem přeneslo přes studie ukazující značné poškození pacientů způsobené antipsychotiky – nejvíce překvapující byla mozková atrofie (poškození mozku) nebo tardivní dyskineze. Stejně jako u Parkinsonovy choroby zažívají nemocní nucené a opakující se záškuby, ztrátu paměti a změny chování. Antipsychotika totiž dokáží způsobit atrofii už během jednoho roku užívání, tvrdí Moncrieffová. Své kolegy tak obviňuje z toho, že riskují vznik epidemie iatrogenního poškození mozku.
Moncrieffová je pragmatickým vědcem, takže je zdvořile odměřená. Na hrubém vědeckém pochybení svých kolegů však trvá. ,,Je to skoro tak, že komunita psychiatrů nedokáže uznat své vlastní publikované výsledky,“ píše.
The Healthcare Commission měla v loňském roce informovat o tom, že téměř 40 % lidem trpících psychózou jsou předepsána antipsychotika v dávkách překračujících doporučené množství. Takové množství totiž může způsobovat srdeční záchvaty. Dle National Patient Safety Agency je selhání srdce způsobené antipsychotiky pravděpodobnou příčinou přibližně 40 ,,nevysvětlitelných“ úmrtí pacientů na oddělení duševního zdraví v Británii každým rokem. Mezi další negativní dopady antipsychotik patří značný nárůst hmotnosti (metabolické postižení) a zvýšené riziko onemocnění cukrovkou.
The British Journal of Psychiatry, nejuznávanější britský časopis věnovaný psychiatrii, obsahoval před dvěma lety studii uvádějící, že u lidí užívajících antipsychotika byla 2,5x vyšší pravděpodobnost předčasného úmrtí. Výzkumníci uvedli, že je naprosto nezbytné zjistit, zda se na tomto čísle podílela antipsychotika. V duševním zdraví je však medikace natolik zakořeněná, že mnoho psychiatrů cítí, že by nepředepsání antipsychotik v raných fázích nemoci mohlo vést k zanedbání léčby, poznamenává Moncrieffová.
Moncrieffová uznala, že krátkodobá účinnost antipsychotik existuje, avšak uvítala by, kdyby byla psychiatrie zcela upřímná. Uvádí také, že když byla antipsychotika v 50. letech minulého století použita poprvé, byla hlavními utěšujícími prostředky. Proč? Protože tento pojem přesně popisuje jejich účinky, především v krátkém časovém horizontu. Antipsychotika tišší, uklidňují emoce, čímž snižují znepokojení z paranoie a bludů – každý, kdo užívá antipsychotika, by toto potvrdil (viz askapatient.com). Tyto léky jsou však v dnešní době označovány jako ,,antipsychotika“, což Moncrieffová považuje za vtip, protože neexistuje důkaz potvrzující, že by tyto léky působily přímo na symptomy související s psychózou – paranoiu, bludy, halucinace. Na antipsychotikách tedy není nic antipsychotického.
Existují ale jiné možnosti? Moncfieffová s kolegy skupiny the Critical Psychiatry Network žádají, aby byly důkladně prozkoumány přístupy pracující bez léků, například the Soteria Network v Americe. Věří, že by psychiatři jako ona sama neměli mít přímý přístup k násilnému zadržení a léčbě pacientů. Měli by být spíše rádci ohledně léčiv, kteří se podílejí na demokraticky laděné léčbě pacientů.
Psychiatři by měli být spolu s pacienty zapojeni do procesu rozhodování o následné léčbě a měli by být povinni přistoupit k civilnímu soudu pro případnou debatu o povinné léčbě. ,,Psychiatrie by tak byla mnohem zdrženlivějším podnikem; nebyla by už schopna měnit skrytý postup psychologického narušení, čímž by nedošlo k poškození souvisejícímu s nezatíženým použitím chemické léčby.“
Ustavení duševního zdraví by se mělo poučit z příběhu Prozacu a věnovat zmíněným informacím zvýšenou pozornost. Už je na čase.
Zdroj: theguardian.com
Překlad: Petra Stočková
