Sociální fobie mi ničila život, dokud jsem nenašel jediné pokojné místo
Jakýkoli lidský kontakt byl pro mě složitý, měl jsem sebevražedné sklony. Pak jsem si ale našel práci v New Yorku a můj život se změnil.
Sociální fobie se zdá být (jak Sartre poznamenal) zakotvena ve skutečnosti, že většina našeho já je projekcí představ okolí o naší osobě. Měli bychom se obávat pohledů ostatních, protože jsou takovými vhledy do našeho nitra. A přesto, navzdory všeobecné představě, je sociální fobie trvalou fyzickou nemocí. Můžete dlouhodobě chodit na terapii a přečíst tolik literatury na dané téma, jak se vám zlíbí, ale vaše tělo to zajímat nebude. Příště až se v autobuse střetnete s jiným člověkem (nebo ve frontě či při telefonování), vlny adrenalinu proplouvající vaším tělem zrychlí srdeční činnosti, dostaví se váhavý tón a červenání.
Vědci toto připisují nerovnováze hladiny serotoninu a zvýšené aktivitě amygdaly. Svůj podíl mají i dědičné faktory, pomocí nichž se snažíme vysvětlit, proč se sociální fobie objevuje u příbuzných. Ať už je hlavní příčina jakákoli, fyzická podstata této fobie naznačuje, že přímý lék neexistuje. Jeden lékař mi sdělil, že se s tím musím naučit žít. Vskutku drsná pravda, kterou já a ostatní lidé trpící sociální fobií považujeme za ještě krutější kvůli povaze moderního světa.
Dovedu si představit, že dříve bylo pro člověka se sociální fobií jednoduché žít si poklidně svůj život, dělat nějakou manuální práci, která by nevyžadovala ,,komunikační dovednosti“. Ale v dnešním světě, kde je nadmíru důležité prodat sám sebe, jsou takové schopnosti naprosto nezbytné. Ať už se jedná o firemní prostředí (meetingy, skupinové prezentace, konference, důležitost vedení), nebo o běžnou práci v maloobchodě – vždy existuje souvislost mezi úspěchem a schopnostmi člověka produkovat sebejisté žvanění. To rozhodně není ideální stav pro jedince se sociální fobií, pro něhož je pouhý oční kontakt s jinou osobou nervy drásajícím zážitkem.
Tohle vše se mě začalo týkat po absolvování vysoké školy. Mnoho projektů nabízí perspektivní práci tvrzením, že vše bude ,,přesně takové, jako v prváku na vysoké“. Uvítací týdny v nóbl hotelech, teambuildingová cvičení, skupinové pařby – vše navržené tak, abychom si odpočinuli a byli tak těmi spokojenými, povídavými lidmi, kterými přece jsme. Avšak na mě jako na člověka, který strávil celý prvák zavřený na koleji a vyplížil se ven jen kvůli semináři a aby nevyhladověl, celá tato vize působila jako smršť mučivých hrůz.
Snažil jsem se soustředit na ,,pracovní“ přínos cvičení, ale nemohl jsem se vyhnout tomu, čeho se člověk trpící sociální fobií obává nejvíce: konverzačních banalit, kolem kterých se svět točí. Jedná se o jednoduché věci jako ,,Co budeš dělat o víkendu?“. Bylo pro mě nevyhnutelné, že se mě lidé na tyto věci ptali a já radši, než abych ztuhl a – Bůh promine – ostatní si mysleli, že jsem divný, prostě jsem odešel.
To byl ten zvrat v mém životě, který vedl k mým sebevražedným sklonům. Pokud nejsem schopný běžného hovoru, jaká je šance, že se někdy stanu fungujícím členem společnosti? Pak mi ale došlo, že existuje místo, kde mohou být všichni podivíni a ti, kdo nezapadají, se zde mohou spokojeně usadit. New York.
Objevila se zde poptávka po makléři k zaučení, který by byl schopný postarat se o příval klientů a byl by dost odvážný pokládat jim nepříjemné otázky. Mysleli si, že bych zapadl. A měli pravdu. Nikoho nezajímalo, kým jsem byl, nebo co jsem o víkendu dělal, pokud jsem vydělával. A já vydělával schovaný za telefonem a počítačem. Dařilo se mi celkem dobře. Povrchnost a anomie – prokletí pro většinu správně uvažujících lidí – se staly mojí nirvánou. Celodenní telefonování, dlouhá pracovní doba, žádné rozptylování se vylomeninami. Poprvé jsem nebyl ten divný, znamenalo to, že jsem jen perfektně soustředěný.
Nic z toho nebylo v žádném případě spásným zážitkem, nebo vzorem překonání odlišnosti. Potvrdilo to však, že přežít může i ten, kdo si nevede dobře ve společenských situacích. Také mě to přivedlo k myšlence, kolik na světě existuje lidí schopných skvěle zvládat různá zaměstnání, ale zaměstnavatelé a oddělení lidských zdrojů je ignorují. Asi se obávají, že sklony k úzkosti mohou snížit jejich výdělky, nebo si představují, že sociální neohrabanost znamená, že jim bude ve firmě pobíhat další šílený Norman Bates.
Myslím, že společnost jako taková (nejen osoby se sociální fobií) by mohla z nového modelu těžit – z typu člověka, který nemusí být nutně středem pozornosti. U mě se dostavil pocit úlevy, když jsem se přestal omlouvat za to, že jsem ten tichý, který rád dělá věci bez povyku. A taková je povaha sociální fobie. Ve chvíli, kdy přijmete to, kým jste, a dáte to vědět ostatním, vypaří se pocit studu a cítíte menší úzkost. Jistě, pořád existují horší dny, ale tím, že jsem se skutečně vyrovnal se svojí klidnou a tichou povahou, dostal jsem se do fáze, že lidé na můj příběh reagují takto: ,,Cože? Ty nejsi stydlivý!“. Což je vtipné a příjemné zároveň.
Simon Wilson Cortijo
Zdroj: theguardian.com
Překlad: Petra Stočková
